ESEJ

ESEJ - já architekt za 10 let

Při představě, kde se vidím za 10 let se mi jako první vybaví především poslední rok. Události, jež pro mě započaly 9. březnem, kdy v televizním projevu pan premiér ohlašoval uzavření škol. Rok, který nám více než dobře ukázal jak se všechny plány, které považujeme za samozřejmé mohou během krátké chvíle nepředvídatelně proměnit.

Onen okamžik si vybavuji velice živě, byl jsem tou dobou zrovna v Paříži na koncertě, o jehož zrušení se rozhodlo necelé 4 hodiny před samotným začátkem. Avšak právě tento moment mi vystavil mi důležitou lekci do budoucna a naučil mě zbytečně netruchlit nad věcmi které nemůžeme změnit.

Ještě v lednu minulého roku bych dokázal své představy o budoucnosti v horizontu 10 let sepsat poměrně jasně a srozumitelně, avšak v době, kdy není jisté ani to, jestli si za týden budu moci tričko koupit přes internet nebo v kamenném obchodě to je o poznání náročnější.

Nechtěl bych však aby nic z toho, o čem jsem právě mluvil vyznělo jako pesimismus, ale právě naopak. Schopnost se přizpůsobit nebo sebevědomě vykročit do té doby neznámého prostředí mě neskutečně baví a řekl bych že to je jednou z mých předností. Kdykoli, když se mi život rozhodne otočit o 180 stupňů, je to jen příležitost přijít s něčím novým co jsem do té doby zdálo jako nemožné.

Po ukončení školy bych velice rád určitou dobu cestoval a pracoval v kancelářích a ateliérech v rozličných koutech světa abych lépe porozuměl, jak jednotliví lidé o architektuře přemýšlí a jejich uvažování mi pak bylo inspirací do své práce.

I když jsem byl již od nižšího gymnázia pevně rozhodnutý že moje další kroky budou směřovat ke studiu architektury a jsem přesvědčený že jsem se rozhodl správně, tak jsem zároveň nikdy nepřemýšlel o architektuře jako o mém jediném možném směřování. I v budoucnu bych se stejně jako dosud rád věnoval fotografii, digitální grafice nebo start-upovým projektům na kterých momentálně spolupracuji, ale i tak bude architektura vždy mou volbou číslo jedna.

Často se setkávám že se mí kamarádi, architekti upínají k typům budov, které jsou pro ně v osobním hierarchickém žebříčku výš než ostatní. V mém případě mi vždy dostačovalo vědomí že to, co navrhuji, navrhuji pro lidi, neboť vidět že moje práce dělá lidi kolem šťastnými je pro mě největším zadostiučiněním.